Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

3.6/5 ( ratings)

Postavy uvězněné ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice.

Chřestí garnýžemi, nosí si domů odstraňovače žmolků, sbírají vzorky vorvaního dechu, rozkrajují hálky a budí žlabatky, prokousávají se obludnými želatinovými medvědy, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži ženy mlčením. Všichni jsou trochu nahluchlí a vychýlení z rovnováhy, tihle lidé možností, kteří čelí teroru nejednoznačnosti. Jsou si dobře vědomi svých slabostí, vad a chyb a očekávají za své viny spravedlivý trest v podobě klíče zmizelého pod podšívkou, pádu do vnitrobloku, vyhození z bytu vlastním hostem nebo znásilnění.

Jestliže se Ivana Myšková v ceněné prozaické prvotině Nícení soustředila hlavně na co nejpřesnější zprostředkování zjitřených stavů hlavní protagonistky, tyto vytříbené povídky působí příběhověji a čiší z nich radost z fabulace. Jestliže byl literární jazyk Nícení cudný a současně ohýbaný až k zaumnosti, tady je Myšková věcnější, cyničtější a občas mravenčivě nemravná.